Poems , Istanbul 2009, inspired by my sister

Stát, neb nechoď dál.
Stůj, ať pohnout se můžeš
Příště kdykoliv
I v krabičce nejdál dojít můžeš,
Nikým nepozorován

Stát! Křičí, ty pohnout se musíš
Děláš co stačím.
Prásk! Ty k zemi v mžiku,
Oko ti zatlačím.
Já necítím tíhu činu, ( nu což)
Vždyť to jsem přeci chtěl.



Naproti sobě, nikdy ne čelem,
Ruce jeden k nebi, druhý k zemi (v klín,dospod)
Bytostně každý v rozdílné době,
Každý už mrtví-bez setkání,
V hrobě.



Smích ten tam,
Já smích neznám.
Smích-ten tam, spíš nemám.
Soprány sinusoid, not a tónů
Připomíná, že nejsem sám, mlád.
Připomíná mi i onu, hru.
Ne sto, tisíckrát a teď jednou,
Sil každý může a zkusí,
Jaké je být jinde s miliony.
Přitom teď jednou a jeden,
S přítelem

Mám to ale rád - jako sebetrýzeň
Stokrát jinak a bolí, líbí se a proč?
Bičem vzad svých. Bolest chápu.
Jako dav, co drží ho.
Přec jsem tu sám a bolest mám.






Mé srdce k zemi skok a už,
však já? Ne.
Osud a píle a mozek, síla.
Já? Ne.
Úd a hlava druhý vlas.
však já - vidím, to já.
V obraze schován i s duší, srdcem.
Okamžik přišel a já s ním,
Výhled je ten, tam.
Bojím se, stratit nechci ten pocit.
Spatříl sem rám i obraz,
Však (ten) (teď) černí se tuží co linie drží
Vše pohltí i s duší.

Stojím a zrak,
co jak slzy mlží.
Teď tuž z očí stéká ke koutku.